Potřebuje Bůh trestat? 3. část: Současný život a druhá smrt
Zj 21;6-8
Pak mi řekl: "Stalo se. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Já dám žíznícímu zdarma napít z pramene vody života. Kdo vítězí, dostane toto vše za dědictví. Já mu budu Bohem a on mi bude synem. Ale bázliví, nevěrní, ohavní, vrazi, smilníci, čarodějové, modláři i všichni lháři mají svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou - to je ta druhá smrt."
V této části si chci položit otázku: Jak to, že jsme ještě naživu, když hřích způsobuje smrt? Proč to po pádu Adama trvá tak dlouho, skončí to někdy, popř. jak? Kde najdeme důkaz toho, že hřích skutečně zabíjí?
Jak to, že stále žijeme?
Na počátku všeho byl Bůh, který stvořil různé bytosti plně závislé na Něm. On je zdrojem veškerého života a každá bytost čerpá život z Něj. Dal pravidla, kterými popsal, jak to v nebi funguje. Když se jakákoliv ze stvořených bytostí rozhodne být na Bohu nezávislá, tzn. jít si vlastní cestou, tím vědomě půjde proti Božímu řádu a svým postojem se tak odstřihne od zdroje života. Pak její existence skončí, protože žádný jiný zdroj života neexistuje. Je to trest za neuposlechnutí pravidel nebo přirozený DŮSLEDEK svobodného rozhodnutí?
Bůh nám dal svobodnou vůli, nebylo by tudíž fér trestat nás za to, že ji používáme!? To by byl důkaz toho, že svobodu nemáme, kdyby nám dával přes prsty, pokud bychom volili jinou cestu, než kterou určil On sám.
Nikdo z nás si nevybral, že se chce narodit na této zemi a zdědit po Adamovi hříšné sklony. Pokud se těmito sklony necháme ovládat, proč by nás za to měl ještě stihnout trest? Vždyť je nám to vlastní a svými silami nedokážeme změnit svoji podstatu (Jer. 13;23 Může snad Kúšijec změnit svou kůži? Či levhart svou skvrnitost? Jak vy byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo?).
Když odejdu z bytu a řeknu dětem: „Dělejte si tu, co chcete.“, pak přijdu a najdu byt v děsném stavu, protože si děti pozvaly kamarády, vyjedly ledničku, poházely odpadky všude možně… mohu je za to potrestat? Ne, vždyť měli vše dovolené.
1. Kor. 6;12 "Všechno smím" - budiž, ale ne všechno je prospěšné. Všechno smím, ale ničím z toho se nedám ovládnout (zotročit). Bůh nás neomezuje. My můžeme, ne že nesmíme (proto Bůh nedal v Rajské zahradě plot kolem stromu poznání dobrého a zlého), problém ale je, když nás to začne ovládat a my tomu otročit. Můžeme se rozhodnout. Za to nás Bůh netrestá. Férově nám říká, co to s námi udělá, jak nám to uškodí a že tudíž nechce, abychom se takovou cestou vydali, ale rozhodnutí nechává plně na nás.
Trest dává osoba, která určila předem pravidla, se kterými jsem souhlasila (domluvili jsme se) a vědomě jsem je porušila. Důsledek je spojen s mým rozhodnutím. Přichází jako následek porušení stanovených pravidel, která jsou neměnná (např. elektrický proud mě vždy kopne, když nebudu dodržovat bezpečnostní pravidla). Bible říká, že mzdou hříchu je smrt (Řím. 6;23 Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu).
Kdo nebo co zabilo Ježíše Krista, když se postavil na naše místo? Byl to Bůh, který potřeboval oběť, aby mohl odpustit? Ten stejný Bůh Otec, který nás učí milovat své nepřátele a přitom by potřeboval zabít, dokonce vlastního Syna? Dle Bible zjišťuji, že Bůh ani hříšníky nezabije, sami shoří v Jeho blízkosti, až stanou tváří v tvář Jeho slávě.
(Před Mojžíšem ji musel Bůh skrýt, aby Mojžíš nezemřel – Deut. 5;24 A řekli jste: Ej, ukázal nám Hospodin Bůh náš slávu svou a velikost svou, a slyšeli jsme hlas jeho z prostředku ohně; dnešního dne viděli jsme, že Bůh mluvil s člověkem, a on živ zůstal.
Ex 34;5-9 I sstoupil Hospodin v oblaku, a stál s ním tam, a zavolal ze jména: HOSPODIN. Nebo pomíjeje Hospodin tvář jeho, volal: Hospodin, Hospodin, Bůh silný, lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě, Milosrdenství čině tisícům, odpouštěje nepravost a přestoupení i hřích, a kterýž nikoli neospravedlňuje vinného, navštěvuje nepravost otců na synech, a na synech synů do třetího i čtvrtého pokolení. Mojžíš pak rychle sklonil hlavu k zemi, a poklonu učinil. A řekl: Prosím, našel-li jsem milost v očích tvých, Pane, nechť jde, prosím, Pán u prostřed nás, nebo lid jest tvrdé šíje, a milostiv buď nepravosti naší a hříchu našemu, a měj nás za dědictví.).
To co zabilo Ježíše Krista na kříži, byl hřích, který Ho oddělil od zdroje života (začal umírat už v Getsemane). Ježíš Kristus je naše záchrana před zkázou, kterou nosíme v sobě. Bůh dal každému z nás svobodnou vůli, když už jsme byli mrtvi v konečném stádiu (ve vinách a hříších - Efezským 2;1-2,5), za co by nás chtěl ještě trestat? Vždyť to nejhorší už žijeme.
Od pádu Adama a Evy v ráji je situace taková, že Bůh nedopustil, aby se důsledky jejich rozhodnutí projevily okamžitě (protože byli satanem podvedeni), ale přikryl zemi svoji milostí a vytvořil jakýsi „kyslíkový stan“, ve kterém je po určitou dobu ještě možné žít. Daroval tak každému člověku čas proto, aby si mohl znovu zvolit, na kterou stranu se postaví. Bible je kniha o Bohu, Jeho charakteru i Zákonu, ve které lze také nalézt všechny potřebné informace o velkém sporu i o obou zúčastněných stranách, na základě kterých se každý člověk může svobodně rozhodnout a zaujmout postoj.
Jelikož jsme se natolik vzdálili svým charakterem, chápáním a postojem od Boha, dal nám Desatero – konkrétní popis Božího charakteru pro nás lidi (andělé toto nepotřebují – nežení se, jsou bezpohlavní, netýká se jich smilstvo ani ctění rodičů).
Když Eva přestoupila jediný Boží zákaz a pojedla ze zakázaného stromu, Adam se musel rozhodnout. Eva byla pro Adama nade všechny dary (součást jeho samého) a nedokázal si představit život bez ní. Proto se rozhodl, že ji neopustí a také pojedl, avšak na rozdíl od Evy již naprosto vědomě. Jeho rozhodnutí mělo větší váhu, protože on věděl, co dělá, proti komu se staví, a co to přinese. Byl předem poučen a informován o následcích satanovy vzpoury v nebi a jeho plánu ohledně zničení lidstva.
Adam s Evou okamžitě zjistili, že udělali špatný krok, a tím ztratili možnost se vrátit zpět (něco zásadního se v nich změnilo, a to se promítlo také v jejich vzájemném vztahu). Stará cesta zanikla, žádná zadní vrátka nebyla. Brána rajské zahrady se pro ně zavřela. Bůh jim hned představil plán záchrany - jedinou cestu, která zavede celé lidstvo zpět do ráje, Boží přítomnosti, náruči plné lásky a harmonie, a to skrze Ježíše Krista (Sk 4;12 V nikom jiném není spása - na světě není lidem dáno jiné jméno, v němž bychom mohli být spaseni!").
Plán vykoupení byl dán už před stvořením světa. Bůh Otec se musel nyní rozhodnout, jestli se opravdu vzdá Božího Syna a bude riskovat Jeho věčnou ztrátu. Na rozdíl od Adama se ale rozhodl, že nám Ho dá, protože stejně tak velmi miluje své stvoření! (Jan 3;16 Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný)
Pán Ježíš, náš Stvořitel, neváhal a sám sebe obětoval pro naši záchranu. Došel na sám konec naší cesty, a tam svým vzkříšením otevřel jinou cestu pro ty, kteří Mu budou patřit. V Bibli svůj vztah k nám přirovnává k ženichovi a nevěstě. Opustil přítomnost nebeského Otce, navždy se omezil, stal se člověkem, žil v našich podmínkách a zemřel na kříži tou druhou smrtí. Zemřel na odpojení se od zdroje života. Svým vzkříšením ale založil nový rod, a tím se nám stal druhým Adamem (1. Pt. 1;3-4 Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám ve svém velikém milosrdenství daroval nový život, když vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých. Povolal nás k živé naději, k nepomíjivému, neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví, které vás čeká v nebi; 1. Kor. 15;45 Jak je psáno: "První člověk, Adam, se stal živou duší," ale ten poslední Adam se stal obživujícím duchem.) Stal se počátkem, skrze něhož se rodí nové Boží děti zpět do Boží přítomnosti, harmonie a řádu. A tak jako ženich opustí matku i otce a přilne ke své manželce, zůstane už navždy s námi.
Každý člověk musí přijít v pokání pod Golgotský kříž, poznat kdo je Bůh, jaký je jeho charakter, kdo je člověk a co z něho hřích udělal. A pochopit, že potřebuje zachránce, protože sám se nedokáže změnit.
Ježíš Kristus se stal trvalou spojkou (mostem) mezi člověkem a Bohem. Sám na svém vlastním těle trvale propojil člověka s Bohem a skrze Něho k nám znovu proudí život. Proto platí: 1. Jan. 5;11-12 A to svědectví je toto: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život.
J 15;5 Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.
Zatímco tento původní svět ještě trvá, rodíme se všichni do podoby Adama, tudíž jako mrtvé plody – lidé poznamenané hříchem, s narušeným vztahem k Bohu i sobě navzájem (Řím. 5;12 Hřích přišel na svět skrze jediného člověka a s hříchem přišla smrt. Smrt se pak rozšířila na všechny lidi, poněvadž všichni zhřešili.). Ale jestliže se necháme přerodit do podoby Pána Ježíše, do jeho nového rodokmene, získáme jeho svatý charakter, pak znovu budeme žít. Dokud Pán Ježíš podruhé nepřijde, aby ukončil dějiny hříchu, stále bude platit, že žijeme pod Boží milostí – pod tím „kyslíkovým stanem“ (což je dočasné řešení). Kdo se spokojí s rodokmenem Adama, zdědí smrt, kdo se odevzdá Kristu, zdědí život věčný.
Proč Bůh nezničil hřích a vzpouru padlého anděla hned na začátku, kdy si toho ještě nemusel nikdo všimnout? Pomluvy se nedají vyvrátit pouhým slovním tvrzením, musí být předloženy důkazy. Bůh je Bohem lásky a důvěry, a ty se nebudují příkazy, zákazy, silou či násilím, ale danou svobodou a prostorem k poznávání. Vymezil tedy dobu, ve které se má ukázat čí vláda kam vede, aby se tak všichni mohli svobodně rozhodnout, komu chtějí patřit. A do Bible nechal napsat, podle čeho můžeme poznat, že se blíží ukončení této doby milosti a druhý příchod Pána Ježíše.
Co se děje s hříchem v Boží přítomnosti?
Máme v Bibli nějaký příklad toho, jak by to vypadalo bez toho pomyslného „kyslíkového stanu“? Mě napadá příběh Ananiáše a Safiry.
Sk 5;1-11 Také jeden muž jménem Ananiáš se svou manželkou Zafirou prodal pozemek; část utržených peněz ale s vědomím své manželky ukryl. Zbytek přinesl a položil k nohám apoštolů. Petr mu na to řekl: "Ananiáši, to tě tak ovládl satan, že jsi lhal Duchu svatému? Proč jsi ukryl část peněz za to pole? Copak nebylo tvé? Nemusel jsi ho prodávat. A když jsi ho prodal, bylo jen na tobě, co s penězi uděláš. Jak tě mohla taková věc napadnout? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!" Když Ananiáš uslyšel ta slova, skácel se mrtev k zemi. Na všechny, kdo to slyšeli, padla veliká bázeň. Několik mladíků vstalo, zabalili ho, odnesli ven a pohřbili. Asi po třech hodinách pak přišla i jeho žena, která nevěděla, co se stalo. Petr jí řekl: "Pověz mi, prodali jste to pole za tolik peněz?" "Ano, za tolik," odpověděla. "To jste se domluvili, že budete pokoušet Hospodinova Ducha?" řekl jí na to Petr. "Poslouchej! Za dveřmi už se blíží kroky těch, kdo pohřbili tvého muže, a vynesou i tebe." Ihned se mu skácela mrtvá k nohám. Když mladíci vešli, nalezli ji mrtvou, a tak ji vynesli a pochovali vedle jejího muže. Na celou církev i na všechny, kdo to slyšeli, tehdy padla veliká bázeň.
Tato událost se stala těsně po vylití Ducha svatého. A ukazuje nám, že žádný z projevů hříchu v mimořádné přítomnosti Božího Ducha neobstojí (nedá se ani zalhat, což je v dnešní době běžná věc). Na druhou stranu, když se Boží Duch vzdaluje, přestává bránit projevům hříchu a bezbožnost roste. Lidé předpotopního světa si dělali, co chtěli. Bůh skrze Noeho varoval po 120 let, že bude muset přivést potopu na celý svět, pokud se k Němu lidé nevrátí a nedají své životy do pořádku. Nechtěl to udělat… I po 120 letech varování však Noe zůstal jako jediný na celém světě věrný Bohu a snášel trpělivě posměšky druhých o sobě i Bohu, kterému patřil. Pokud by Bůh nezasáhl, neměl by se z koho narodit zaslíbený Spasitel.
Stejně jako v případě mládenců hozených do ohnivé pece, bude Bůh pro jedny oheň stravující, pro druhé životem. Když se mládenci pevně drželi Pána Ježíše a rozhodli se být Mu věrni i kdyby je to mělo stát život, shořela jim v peci jen pouta, která je svazovala. Zatímco hlídači, kteří je do ní házeli, už při pouhém otevření dveří žárem zemřeli.
Píše se v Bibli něco víc o té druhé smrti? Našla jsem tuto zmínku o ohnivém jezeře po proběhlé době soudu:
Zj 20;12-15 Potom jsem spatřil mrtvé, malé i velké, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. A byla otevřena ještě jiná kniha, totiž kniha života, a mrtví byli souzeni podle toho, co bylo zapsáno v těch knihách, totiž podle svých skutků. Tehdy moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, také Smrt a Záhrobí vydaly mrtvé, kteří byli v nich; a každý byl souzen podle svých skutků. Smrt i Záhrobí byly uvrženy do ohnivého jezera - to je ta druhá smrt. Kdokoli nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera.
Bůh přestane přikrývat svoji slávu (odstraní kyslíkový stan), a to hříšníky připraví o život. Bůh je nechá žít to, co si sami vybrali (- žít bez Něj, bez zdroje života).
Každý hřích i nositel hříchu bude v Boží slávě spálen. Když si v sobě hýčkáme něco, co pramení z hříchu (co nás odvádí od Boha), to nás nakonec spálí.
Zj 3;18 Radím tobě, abys sobě koupil ode mne zlata ohněm zprubovaného, abys byl bohatý, a v roucho bílé abys oblečen byl, a neokazovala se hanba nahoty tvé (Adam s Evou o toto roucho po pádu do hříchu přišli). A očí svých pomaž kollyrium, abys viděl.
Bílé roucho můžeme znovu získat od Krista během našeho života. Je to svatý charakter. Není to dílo okamžiku, bleskové vítězství darované od Boha. Je třeba naší soustavné spolupráce a odhodlání jít dál i přes bolest (když se naše srdce bude vzpírat). Je to přirovnáno ke zlatu, které je očišťováno ohněm, dokud se na něm neodrazí tvář toho, kdo ho čistí.
Enoch chodil denně s Bohem po 300 let, než dosáhl svatosti a byl pak vzat do nebe. My už tolik času nemáme, ale aspoň díky tomuto příkladu víme, že to jde. Je zapotřebí chodit denně s Bohem – hledat ho celým srdcem, nechat se Jím vést, důvěřovat Mu cele, i když bude muset nakrátko dovolit, abychom prošli zkušenostmi, které nás budou bolet. Když víme, že takové situace čistí náš charakter, a neucukneme z nich, vyjdeme více podobni Bohu (Žd 12;10-15).
Zj 7;9-10 Potom pohleděl jsem, a aj, zástup veliký, kteréhož by žádný přečísti nemohl, ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků, ani stojí před trůnem a před obličejem Beránka, oblečeni jsouce v bílé roucho, a palmy v rukou jejich. A volali hlasem velikým, řkouce: Spasení jest od Boha našeho na trůnu sedícího a od Beránka. Svatý charakter si přinesli ze světa, nedostali ho až při druhém příchodu Pána Ježíše.
Zj 7;13-17 I promluvil ke mně jeden z těch starců, a řekl mi: Kdo jsou tito, kteříž oblečeni jsou v bílé roucho? A odkud přišli? I řekl jsem jemu: Pane, ty víš. I řekl mi: To jsou ti, kteříž přišli z velikého soužení, a umyli roucha svá, a zbílili je ve krvi Beránkově. Protož jsou před trůnem Božím, a slouží jemu dnem i nocí v chrámě jeho; a ten, jenž sedí na trůnu, přebývati bude s nimi. Nebudouť lačněti ani žízniti více, a nebude bíti na ně slunce, ani žádné horko. Nebo Beránek, kterýž jest uprostřed trůnu, pásti je bude, a dovedeť je k živým studnicím vod, a setře Bůh všelikou slzu s očí jejich.
Další zmínky o druhé smrti: Zj 2;11 Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Kdo vítězí, tomu druhá smrt neublíží."
Zj 20;6 Požehnaný a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení. Nad těmi ta druhá smrt nemá moc, ale budou kněžími Boha a Krista a budou s ním kralovat tisíc let.
A co známý strašák - věčné utrpení v pekle? (Zj 20;9-10 Zaplnili celý obzor, obklíčili ležení svatých i to milované město, ale z nebe sestoupil oheň a pohltil je. Ďábel, který je sváděl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde je i šelma a falešný prorok; tam budou trýzněni dnem i nocí na věky věků.)
Položila jsem si otázku: Vydržel by se Bůh a všichni zachránění lidé dívat na utrpení svých blízkých a slyšet jejich bolestné sténání donekonečna? Mohli bychom za takového stavu prožívat radost? Jaká by to byla spravedlnost, kdyby bezbožní lidé za cca 50-80 let svého života měli trpět celou věčnost? Dle mého poznání věčná smrt znamená definitivní konec jejich existence pro celou věčnost (jednou provždy). Takže tito bezbožní sklidí svůj zánik, ne věčné utrpení.
Žalm 37;20 Ničemové však budou zahubeni, Hospodinovi nepřátelé vymizí, jako když trávu z pastviny pohlcuje dým. Nebudou hubeni, ale zahynou. Vymizí, tzn. že zaniknou, má to tedy konec, nebudou hořet věčně v pekle.
Jako předobraz pekla je v Bibli používáno údolí Ben-hinom, ve kterém dnes už ohně nehoří.
Co slovo TREST v souvislosti se smrtí?
V tomto světě když porušíš pravidla, přijde trest, který má pomoci, abys ty pravidla příště dodržel. Je jedno, jestli daná pravidla jsou dobrá či zlá. Trest je prostředek k vynucení poslušnosti a kázně.
Když člověk nemá pravidla v sobě, pak k jejich dodržování je třeba úporného snažení, a to se stává těžkým břemenem. Nebeské bytosti ten Boží řád měly v sobě (byl jejich součástí), proto smrt je přirozeným důsledkem a ne trestem. Pro ně bylo dodržování lehké, protože byli naprosto v souladu.
Bůh nepotřebuje trestat. On miluje a vychovává (Žd 12;6-15). To že nám ta výchova není příjemná, nevypovídá nic o tom, že by Bůh měl zalíbení v násilí, ale o tom, co je hřích a jak závažný je to problém. Kdyby nemusel, tak by tuto cestu nevolil. Nechce smrt, ale život (viz. Jan 3;16).
To my častokrát potřebujeme hodně tvrdou školu, výchovu podle stavu a tvrdosti našeho srdce. My si často ani neuvědomujeme, v jak závažném problému se nacházíme.
Bůh chce od samého začátku zachránit, ne zahubit.
Ez 33;11 Řekni jim: Jakože jsem živ, praví Panovník Hospodin, nemám zalíbení ve smrti ničemy. Chci raději, aby se ničema od své cesty odvrátil a žil! Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest! Proč máte umírat, dome Izraele?
Ef 2;1-2,5 I vás obživil mrtvé vinami a hříchy, v nichž jste někdy chodili podle obyčeje světa tohoto a podle knížete mocného v povětří, ducha toho, kterýž nyní dělá v synech zpoury. (působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. ČEP) Když jsme my ještě mrtví byli v hříších, obživil nás spolu s Kristem, jehož milostí jste spaseni,
Pokud se na příběhy v Bibli díváme skrze povahu Ježíše Krista (láska, která se nedá vydráždit ke zlému), která se projevila na kříži, pak uvidíme v celé Bibli Boha v úplně jiném světle a nelze si myslet, že je tyran, zrůda či něco podobného z koho bychom měli mít strach.
Záznamy, příběhy národů a lidí, jejich rozhodnutí a následky jsou tu pro naše ponaučení.
Jer. 18;7-10 Kdykoli mohu prohlásit o národu nebo království, že je vyvrátím, podvrátím a zničím; pokud se však ten národ, o kterém jsem mluvil, odvrátí od svého zla, pak i já upustím od zla, jež jsem zamýšlel proti nim. Jindy zas mohu prohlásit o národu nebo království, že je vybuduji a zasadím; pokud však budou páchat, co je v mých očích zlé, a nebudou mě poslouchat, pak i já upustím od dobra, jež jsem jim slíbil prokázat.
Jer. 19;5, 7, 9 Vystavěli také obětiště Baalovi, aby tam spalovali své vlastní děti jako zápalné oběti Baalovi – to jsem jim přece nepřikázal, o tom jsem nemluvil, to mi nepřišlo ani na mysl!
Na tomto místě zmařím záměry Judských a Jeruzalémských. Nechám je před jejich nepřáteli padnout mečem v ruce těch, kdo pasou po jejich životě. Jejich mrtvolami nakrmím ptáky a divou zvěř.
Nechám je jíst maso jejich vlastních synů a maso jejich vlastních dcer. V tom zoufalém sevření svých nepřátel, kteří pasou po jejich životě, se budou požírat navzájem.‘
Jer. 17;3-4 Vaše bohatství a všechny vaše poklady nechám padnout za kořist i s těmi vašimi výšinami kvůli hříchu páchanému po celém vašem území. Svou vlastní vinou přijdete o dědictví, které jsem vám dal. Nechám vás otročit vašim nepřátelům v neznámé zemi, neboť jste roznítili plamen mého hněvu – a bude hořet navěky!“
Jer. 16;10-12 Až tomuto lidu vyřídíš všechna tato slova, namítnou ti: ‚Proč proti nám Hospodin vyhlásil tak hrozné neštěstí? Čím jsme se provinili? Copak jsme proti Hospodinu, svému Bohu, spáchali nějaký hřích?‘ Odpověz jim: ‚Už vaši otcové mě opustili, praví Hospodin. Následovali cizí bohy, sloužili jim a klaněli se jim; mě však opustili a můj Zákon nedodržovali. A vy jste ještě horší než vaši otcové. Hle, každý se řídíte svým zarputilým a zlým srdcem, místo abyste poslouchali mě.
Podmínka přijetí do Božího království je dodržování Božích přikázání (poslušnost), podmínka pro vyhnání je odmítnutí Božích přikázání (neposlušnost).
Jer. 17;5-10 Tak praví Hospodin: „Zlořečený, kdo spoléhá na člověka, kdo se o smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina. Je jako křoví někde na poušti – necítí, když dobro přichází. Žije ve vyprahlých koutech pustiny, v solném kraji, kde se nebydlí. Požehnaný, kdo spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. Je jako strom zasazený u vody – zapouští kořeny u řeky. Nebojí se, když vedro přichází; jeho listy se vždy zelenají, v roce sucha nemá obavy a nepřestává nést plody.“ Lidské srdce je ze všeho nejzrádnější, je nenapravitelné – kdo mu rozumí? „Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám lidská svědomí, abych každému odplatil podle jeho cest, tak jak za své skutky zaslouží.“
Jer. 17;12-13 Trůn slávy, od počátku vyvýšený, je místo naší svatyně. Naděje Izraele, Hospodine, všichni, kdo tě opouštějí, propadnou hanbě. Ti, kdo se od tebe odvracejí, budou zapsáni v prachu země, protože Hospodina opustili, ten pramen vody živé.
Podobných zmínek a příběhů je v Bibli mnoho. Hledejte dál, zkoumejte a objevujte nádheru Božího charakteru. Zlé opouštějte a dobrého se držte.
Zj 22;14 Blaze těm, kteří perou svá roucha, aby měli přístup ke stromu života a mohli vejít branami do města.