Ježíš kráčí po moři
Mt 14;22-32
Před touto situací byli učedníci svědci toho, že Ježíš ze 2 ryb a 5 chlebů nasytil obrovský zástup lidí a ještě zbylo. Učedníci toho vlastně v posledních dnech viděli mnoho neobvyklého. V tomto případě Ježíš kráčel po moři. Podle jejich reakce je vidět, že tato varianta "dopravy" na druhou stranu břehu jim nikdy ani na mysl nepřišla! Nedivím se jim, že se vyděsili. Když jsme během svatební cesty s manželem navštívili Galilejské jezero a plavili se po něm, zvedl se vítr, kapičky vody se začaly zvedat a vytvořily jemnou mlhu. Působilo to na mě trochu tísnivě a když jsem si představila, že by nás obklopila hustá mlha a vlny se zvedly, taky bych asi nebyla schopná rozeznat člověka od přízraku, i kdyby stál jen pár kroků ode mě.
Chtěla bych se zaměřit na to, co Petra zmalomyslnělo? Ježíš ho vyzval, aby šel za Ním a on bez váhání vyšel. Petr věděl, že jedině tak se to může stát skutečností bez ohledu na "přírodní zákony". Kdyby vyšel ze svého rozhodnutí, okamžitě by se topil. Viděl na vlastní oči už tolik zázraků a žádný nedopadl zle. Tak co ho zmalomyslněno a donutilo pochybovat? Vykročil, šel a když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach... Takže to byl silný vítr kterého si všiml a s ním přišel následně i strach. O čem ale v tu chvíli pochyboval, z čeho měl skutečně strach? Láska nezná strach, dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce (1.list Janův 4;18). Napadá mě jedno jediné, kdyby Ježíši naprosto důvěřoval, znal Ho a bezpodmínečně miloval z celého srdce, tak by věděl, že se nemá čeho bát, ani toho silného větru. Petr pochyboval o tom, jaký je Bůh a že nedopustí nic nad naše síly. Nedopustí nic, co by nás zničilo.
Ježíš nás volá k sobě, abychom šli, a když vyjdeme máme stále hledět přímo na Něj, do Jeho očí, a nemáme si všímat toho, co se děje kolem (ať už naše oči vidí cokoliv, není to důležité, nemůže nás to zničit! Protože s námi je Bůh a my s Ním). Myšlenky, které nás vyvádí z pokoje (který nám Bůh dává a vyplývá z našeho důvěrného vztahu s Ním), musíme odmítnout. Nechtějme se jimi vůbec zabývat. Jakmile se začneme zabývat okolnostmi, dáváme velkou váhu tomu, co vidí naše oči, začneme malomyslnět a topit se. Ale i tehdy máme jistotu, že když už se topíme, okamžitě přichází Ježíš na naše zavolání a dává nám pomocnou ruku. Pokud Ho voláme, nenechá nás, abychom zahynuli. On se nevnucuje, ale přichází na pozvání.
Během pročítání Bible jsem si uvědomila, že nemám problém se zázraky, ale s tím, jaký je Ježíš uvnitř, můžu Mu důvěřovat? Můžu Mu svěřit do rukou svůj život? Můžu Mu předat otěže svého života a nechat Jeho, aby určoval náplň, cestu a usměrňoval moje myšlení, touhy i přání podle Jeho měřítek? Abych mohla kladně odpovědět, musela bych svést sama se sebou velmi těžký boj, ale už vím, že lze s Ježíšem po boku zvítězit ;o)