Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ani pro jednoho to nestačilo...

16. 6. 2014

Mr 6;30-44  

 

Apoštolové se shromáždili k Ježíšovi a oznámili mu všecko, co činili a učili. Řekl jim: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst. Odjeli tedy lodí na pusté místo, aby byli sami. Mnozí spatřili, jak odjíždějí, a poznali je; pěšky se tam ze všech měst sběhli a byli tam před nimi. Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem. Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdě. Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu.“ Odpověděl jim: „Dejte vy jim jíst!“ Řekli mu: „Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!“ Když to zjistili, řekli: „Pět, a dvě ryby.“ Přikázal jim, aby všecky rozsadili po skupinách na zelený trávník. Rozložili se tam oddíl za oddílem stokrát po padesáti. Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům, aby je lidu předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem. A jedli všichni a nasytili se; a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb. Těch, kteří jedli chleby, bylo pět tisíc mužů.

 

Další detaily viz také Jan 6;1-15, Mt 14;13-21 a L 9;10-17

 

Apoštolové oznámili, co všechno Bůh skrze ně vykonal a čeho byli svědky. Ježíš je poté zve na pusté místo, aby si odpočinuli, protože za nimi přicházely zástupy lidí a neměli ani chvilku na sebe. Ježíš nezapomněl na jejich potřeby a chtěl jim je naplnit. Jelikož neměli ani čas se najíst, tak určitě byli velmi hladoví a unavení. Když připluli, čekal je tam další zástup lidí. Ježíš je všechny hodlal nasytit, nejen jejich žaludky, ale i jejich duchovní hlad. Potřebovali nalézt pastýře, najít smysl života, jeho cíl a postavit se pevně na nohy (na pevný základ). A tato potřeba byla pro Ježíše důležitější než jídlo. Až naplnil tuto potřebu, přišla lekce pro učedníky. Měli ten dav sami nasytit. Z lidského hlediska to byl nadlidský úkol (nedostatek peněz, jídla a obrovský zástup lidí). Lidské možnosti skončily… Učedníci nebyli schopni odvrátit své oči od země a pozvednout je k nebi – dívali se na to lidskýma očima a nechali se tak omezit lidskými hranicemi. Ještě před chvíli s nadšením mluvili o tom, co viděli, čeho se jejich ruce dotýkaly a teď jsou naprosto bezradní. Jak to, že hned nehledali pomoc u Nebeského Otce? Vždyť dal zaslíbení, že naplní veškeré potřeby svým dětem a oni se o tom už mnohokrát přesvědčili na vlastní oči. Ježíš vidí jejich bezradnost a sám zasahuje. Žádá chlapce, aby se vzdal toho, co má.

 

Ježíš chtěl, aby se ten chlapec vzdal všeho, co momentálně zajišťovalo jeho obživu (chleba a ryby). On se toho vzdal a svěřil to do Jeho rukou. Ježíš vzdal díky, Bůh to požehnal a rozmnožil. Najedlo se z toho do sytosti několik tisíc lidí a ještě zbylo!

 

A v tomto vidím pro sebe další lekci - Mohu Bohu svěřit vše? A co očekávám, že s tím Bůh udělá? (očistí, požehná, rozmnoží a vrátí v hojnosti a plnosti). Ten chlapec, který Bohu dal své jídlo, o ně nepřišel, nic neztratil, právě naopak získal mnohem víc a najedl se do sytosti! Co všechno bude moci Bůh v mém životě vykonat, když půjde moje sobectví stranou?

 

Ježíš učedníkům řekl, aby oni nasytili ty zástupy. Měli to být oni, hříšníci, skrze které se chtěl Nebeský Otec oslavit. Je pravděpodobné, že v tom zástupu byly osoby, které učedníky znaly. A když by na vlastní oči viděly, jak si tyto jejich známé (o kterých ví mnohé věci) Bůh používá k takovému zázraku, pak by byly ochotnější se Mu dát k dispozici také. Učedníci to ale nepochopili, i přesto, že byli nedávno svědky tolika Božích přiznání skrze ně a byli z toho nadšení.

 

Zaujalo mě, že se to odehrávalo na pustém místě, proč? Aby bylo všem jasné, kdo za tím vším stojí, kdo má moc se o ně postarat, i když to vypadá naprosto nemožně. Bůh svoji slávu nikomu nedá (Izajáš 42:8  Já jsem Hospodin - tak se jmenuji, o svoji slávu se s jiným nedělím, svou chválu nesdílím se sochami!), zasahuje v kritických situacích tak jasně, že nebude moci nikdo tento skutek připsat nikomu jinému, než Bohu.

 

Proč to Ježíš vůbec dělal? Kvůli slávě, vlastnímu prospěchu? U Jana 6;15 můžeme zjistit, že ne.

Jan 6;14-15 Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám.

Co jsem zatím četla, tak Ježíš po takových „akcích“ v tichosti odchází, nebo svědkovi zázraku říká, aby to držel v tajnosti a nikomu o tom neříkal. Ježíšova motivace je od začátku stále stejná – bezpodmínečná láska ke každé stvořené bytosti v tomto vesmíru, která nehledá svůj prospěch. On to dělá prostě proto, že nás má rád a chce se o Své děti postarat.

1. Kor. 13;4-5 Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.

 

Když láska nehledá svůj prospěch, tak čí prospěch hledá? Těch, které miluje. Mohu tedy do takovýchto rukou svěřit vše, i svůj život?