Jdi na obsah Jdi na menu
 


Radovat se z pronásledování

10. 10. 2014

L 6;20-26

 

Ježíš pohlédl na učedníky a řekl: „Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymažou vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky. Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.

 

Mt 12;36-37 Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.“

L 8;17 Nic není skrytého, co jednou nebude zjeveno, a nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo.

 

Nedávno jsem se zaměřila na čtení příběhů v Bibli s cílem pokusit se více vcítit do toho, co prožívali Boží služebníci. Jaký vedli život a jak vypadala jejich cesta, kterou jim Bůh připravil? Chtěla jsem lépe porozumět tomu, jak Bůh vede Své děti. Velmi mě zaujal příběh krále Davida. Nejprve Bůh určí za prvního krále Izraele nejkrásnějšího mladíka Saula, který je pomazán prorokem Samuelem. Saul si ale velmi brzy začíná dělat, co chce, nedbá příkazu Hospodina a přestává slyšet Boží hlas. Bůh si po nějaké době vybírá za nového krále Davida, zrzavého pastevce s čistým a pokorným srdcem. Zajímavý okamžik přichází, když prorok Samuel truchlí pro Saula a Bůh Samuela za to kárá. 1. Samuel. 16;1 Hospodin řekl Samuelovi: „Jak dlouho ještě budeš nad Saulem truchlit? Já jsem ho zavrhl, aby nad Izraelem nekraloval. Naplň svůj roh olejem a jdi, posílám tě k Jišajovi Betlémskému. Vyhlédl jsem si krále mezi jeho syny.“

Samuel Davida pomaže za krále a asi dva roky se to nijak neprojevilo, Saul byl stále králem. Bůh se postaral, aby se David dostal do Saulovy blízkosti, hrál mu písně na citeru, aby ho přestal trápit zlý duch. Saul si Davida oblíbil a dal mu významné místo. Davida si všichni oblíbili pro jeho povahu a zamiloval si ho i Saulův syn Jónatan. 1. Samuel. 18;7-12,14-15,28-29 A křepčící ženy prozpěvovaly: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce.“ Saul se velice rozzlobil; taková slova se mu nelíbila. Řekl: „Davidovi přiřkli desetitisíce, a mně jen tisíce. Už mu chybí jen to království.“ Od onoho dne hleděl Saul na Davida stále s nedůvěrou. Druhého dne se Saula zmocnil zlý duch od Boha a on uvnitř paláce běsnil jako posedlý. David hrál na citeru jako každý den. Saul měl v ruce kopí. Náhle Saul kopím mrštil. Řekl si: „Přibodnu Davida ke stěně.“ Ale David před ním dvakrát uhnul. Tu se Saul začal Davida bát, neboť s ním byl Hospodin, kdežto od Saula odstoupil. Na všech výpravách si David vedl úspěšně; Hospodin byl s ním. Když Saul viděl, jak velké má úspěchy, třásl se před ním strachem. Saul viděl a poznal, že Hospodin je s Davidem, a jeho dcera Míkal ho milovala. I bál se Saul Davida ještě víc a byl po všechny dny Davidovým nepřítelem.

Př. 17;1,4-5,13,15 Lepší suchá skýva a k tomu klid než dům plný obětních hodů a spory. Zlé je věnovat pozornost ničemným rtům, klamné dopřávat sluchu zkázonosnému jazyku. Kdo se posmívá chudému, tupí toho, kdo jej učinil, kdo má radost z běd, ten bez trestu nezůstane. Tomu, kdo za dobré odplácí zlým, zlo se nehne z domu. Prohlásit svévolníka za spravedlivého a spravedlivého za svévolníka, to obojí je Hospodinu ohavností.

Saul se svým myšlením i činy, které proti Davidovi konal, stavěl proti Bohu. Bůh to bere velmi osobně, když Mu někdo sahá na Jeho dítko a usiluje mu o život, jako by se ten dotyčný dotýkal zřítelnice Jeho oka. (Zach. 2;12) Příběh pokračuje dál a Saul se poté, co vidí, že je Hospodin s Davidem a jeho dcera, Davidova manželka Míkal Davida miluje, rozhodně Davida usmrtit: 1. Samuel. 19;1,4-6,9-10,15 Saul promluvil se svým synem Jónatanem i se všemi svými služebníky o tom, že by měl být David usmrcen. Saulův syn Jónatan si však Davida velice oblíbil. A Jónatan se za Davida u svého otce Saula přimlouval. Řekl mu: „Ať se král nedopustí vůči svému služebníku Davidovi hříchu! Vždyť on se proti tobě neprohřešil a jeho činy jsou tobě k užitku. Vlastní život nasadil a zabil Pelištejce. Hospodin tak připravil veliké vysvobození celému Izraeli. Viděl jsi to a radoval ses. Proč by ses měl prohřešit prolitím nevinné krve a Davida bezdůvodně usmrtit?“ Saul Jónatana uposlechl. A Saul se zapřisáhl: „Jakože živ je Hospodin, nebude usmrcen.“ Jenže zlý duch od Hospodina zase napadl Saula, když seděl ve svém domě. Měl kopí v ruce a David hrál na citeru. Saul chtěl Davida přibodnout kopím ke stěně. Ten však před Saulem uskočil, takže Saul zabodl kopí do stěny. David té noci utekl a unikl. Saul vyslal posly znovu, aby se na Davida podívali. Řekl: „Přineste ho na loži ke mně, abych ho usmrtil.“1. Samuel. 20;1-2,32-33 David uprchl z prorockého domu v Rámě a přišel si Jónatanovi postěžovat: „Co jsem provedl? Jaký je můj zločin? Jaký je můj hřích vůči tvému otci, že mi ukládá o život?“ On mu odvětil: „Toho buď dalek! Nezemřeš. Vždyť můj otec neudělá ani to nejmenší, aniž se mi svěří. Proč by tohle můj otec přede mnou skrýval? Není tomu tak.“ (Jónatan ani netušil, že by Saul opravdu chtěl Davida zabít, David mu proto poradil, ať se Saula zeptá a podle jeho reakce se přesvědčí, jestli je to pravda nebo ne.) Jónatan svému otci Saulovi odpověděl a otázal se ho: „Proč má zemřít? Co provedl?“ Avšak Saul po něm mrštil kopím, aby ho proklál. I poznal Jónatan, že jeho otec je odhodlán Davida usmrtit. 1. Samuel. 22;6-8,11-19 Saul se doslechl, že se David a jeho muži zase ukázali. Saul tehdy seděl v Gibeji pod tamaryškem na výšině s kopím v ruce a všichni jeho služebníci stáli před ním. Tu řekl svým služebníkům, kteří před ním stáli: „Poslyšte, Benjamínovci! To vám všem dá Jišajův syn pole a vinice? Všechny vás ustanoví za velitele nad tisíci a nad sty? Proto jste se všichni proti mně spikli? Nikdo mi neohlásí, že můj syn uzavřel se synem Jišajovým smlouvu! Nikdo z vás se kvůli mně netrápí a neohlásí mi, že můj syn podporuje mého služebníka, aby mi strojil úklady, jak je tomu právě dnes!“ (Toto mě překvapilo, on vyžaduje soucit! Jako by jim říkal: Já chci Davida zabít a vy nemáte se mnou soucit! Kam ho ta vzpoura proti Bohu dohnala…). Během Davidova útěku se David zastavil u jednoho kněze a požádal o chleba a Goliášův meč, kněz nic netušil, tak mu to dal. Král si předvolal kněze Achímeleka, syna Achítúbova, i celý jeho rod, kněžstvo z Nóbu. Všichni se ke králi dostavili. Saul řekl: „Poslyš, synu Achítúbův!“ On odpověděl: „Tu jsem, můj pane.“ Saul se na něj obořil: „Proč jste se proti mně spikli, ty a syn Jišajův? Dal jsi mu chléb a meč a doptával ses kvůli němu Boha, aby proti mně povstal a strojil mi úklady, jak je tomu právě dnes.“ Achímelek králi odpověděl: „Kdo je mezi všemi tvými služebníky tak věrný jako David? Je zetěm krále, je příslušníkem tvé tělesné stráže a je ve tvém domě vážen. Že bych se teprve dnes kvůli němu doptával Boha, toho jsem dalek. Ať král nepodkládá něco takového svému služebníku ani celému mému rodu! Vždyť tvůj služebník o tom všem vůbec nic neví, ani to nejmenší!“ Král se však rozkřikl: „Propadl jsi smrti, Achímeleku, ty i celý tvůj rod.“ A král poručil běžcům, kteří stáli před ním: „Obkličte a usmrťte Hospodinovy kněze. I jejich ruka byla s Davidem! Věděli, že prchá, a neohlásili mi to.“ Avšak královi služebníci nechtěli vztáhnout ruku a udeřit na kněze Hospodinovy. Král tedy poručil Dóegovi: „Obklič je ty! Udeř na kněze!“ Dóeg Edómský je obklíčil, udeřil na kněze a usmrtil onoho dne osmdesát pět mužů, nosících lněný efód. Také kněžské město Nób vybil ostřím meče; muže i ženy, pacholata i kojence, býky, osly a ovce pobil ostřím meče. Všímáte si, jak se to stupňuje? David nic Saulovi neudělal, měl ho v úctě (neustále opakoval, že je to Hospodinův pomazaný - měl Boha v úctě, a proto se tak choval i k tomu, kterého Bůh vyvolil), choval se k Saulovi hezky a nedovoloval si o něm pochybovat. Saul se už nebojí vztáhnout ruku ani na Boží kněze.

Př. 19;3 Pošetilostí si člověk podvrací cestu, ale jeho srdce má zlost na Hospodina.

1. Samuel. 23;8,19-21 Saul vyzval k boji všechen lid, aby táhli dolů na Keílu a oblehli Davida a jeho muže. Zífejci vystoupili k Saulovi do Gibeje a řekli: „David se přece skrývá u nás na nepřístupných vrcholcích v Choreši, na pahorku Chakíle, na jih od pouště Ješímónu. Nyní tedy, králi, když celou svou duší toužíš táhnout dolů, přitáhni. Vydat ho králi do rukou už bude na nás.“ Saul odvětil: „Buďte požehnáni od Hospodina, neboť jste se mnou měli soucit. Udavači prozradili, kde David je, nabízí účast na Saulových plánech, a dle Saula mu tímto prokázali soucit! Určitě si vzpomínáte na scénu, kdy Saul jde pravděpodobně vykonat svoji potřebu do jeskyně, kde se skrývá i David se svými muži a Saul to netuší…

1. Samuel. 24;5-22 Tu Davidovi jeho muži řekli: „Toto je den, o němž ti Hospodin řekl: ‚Vydám ti do rukou tvého nepřítele.‘ Můžeš s ním naložit, jak se ti zlíbí.“ David se přikradl a odřízl cíp Saulova pláště. Ale pro to odříznutí cípu Saulova pláště si David potom dělal výčitky. Svým mužům řekl: „Chraň mě Hospodin, abych se dopustil něčeho takového na svém pánu, na Hospodinově pomazaném, a vztáhl na něho ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný!“ Těmi slovy David své muže zarazil a nedovolil jim povstat proti Saulovi. Saul vstal, vyšel z jeskyně a šel svou cestou. Potom vstal i David, vyšel z jeskyně a volal za Saulem: „Králi, můj pane!“ Saul se ohlédl. David padl na kolena tváří k zemi a klaněl se. David Saulovi řekl: „Proč posloucháš lidské řeči, že David usiluje o tvou zkázu? Hle, na vlastní oči dnes vidíš, že tě dnes v jeskyni vydal Hospodin do mých rukou. Říkali, abych tě zabil. Já jsem tě však ušetřil. Řekl jsem: Na svého pána nevztáhnu ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný. Pohleď, můj otče! Pohleď na cíp svého pláště v mé ruce. Odřízl jsem cíp tvého pláště a nezabil jsem tě. Uvaž a pohleď, že na mé ruce nelpí žádné zlo ani nevěrnost. Já jsem se proti tobě neprohřešil, ale ty mi ukládáš o život, chceš mi jej vzít. Ať nás rozsoudí Hospodin. Ať Hospodin vykoná nad tebou pomstu za mne. Má ruka však proti tobě nebude. (Př. 16;2-3,9,17-19 Člověku se všechny jeho cesty zdají ryzí, ale pohnutky zpytuje Hospodin. Svěř Hospodinu své počínání a tvé plány budou zajištěny. Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin. Přímí se na své dráze odvracejí od zlého; střeží svůj život, kdo hlídá svou cestu. Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí. Je lépe být poníženého ducha s pokornými, než se dělit o kořist s pyšnými. Př. 20;3,10,17,19,22,30 Je ctí pro muže upustit od sporu, kdejaký pošetilec jej však rozpoutává. Dvojí závaží a dvojí míra, obojí je Hospodinu ohavností. Někomu je lahodný chléb klamu, ale nakonec má plná ústa štěrku. Utrhač, kudy chodí, vynáší důvěrnosti, nezaplétej se tedy s mluvkou. Neříkej: „Odplatím za zlo!“ Čekej na Hospodina a on tě zachrání. Jizvy a modřiny vydrhnou špatnost a rány pročistí nejvnitřnější útroby.) Jak praví dávné přísloví: ‚Svévole pochází od svévolníků,‘ ale má ruka proti tobě nebude. Proti komu vytáhl izraelský král? Koho pronásleduješ? Mrtvého psa, pouhou blechu! Ať Hospodin vede mou při a rozsoudí nás. Ať přihlédne a rozhodne můj spor a svým rozsudkem mě vysvobodí z tvých rukou.“ Když David přestal k Saulovi takto mluvit, Saul zvolal: „Což to není tvůj hlas, můj synu Davide?“ A Saul se dal do hlasitého pláče. Pak Davidovi řekl: „Jsi spravedlivější než já. Ty mi odplácíš dobrým, ale já jsem ti odplácel zlým. Dals mi to dnes najevo, když jsi mi prokázal dobro. Hospodin mě vydal do tvých rukou, ale tys mě nezabil. Kdypak někdo najde svého nepřítele a nechá ho odejít v dobrém? Kéž tě Hospodin odmění dobrým za to, cos mi dnes učinil! Věru, teď už vím, že kralovat budeš určitě ty. Izraelské království bude v tvých rukou stálé. A teď mi odpřisáhni při Hospodinu, že nevyhubíš mé potomstvo a že mé jméno z domu mého otce nevyhladíš!“

To bylo místo, kde se Saul mohl zastavit a obrátit zpátky k Bohu. Stál tváří v tvář smrti a uvědomil si, že je mu dán život. To, jak s ním David jednal, ho rozplakalo. Dostal další šanci se k Bohu vrátit, on na to ale brzy zapomněl a pokračoval ve svých snahách proti Davidovi dál. Saul nedbal na to, že je Míkal provdaná za Davida a znovu ji provdal. (1. Samuel. 25;44)

1. Samuel. 28;5-10 Když Saul uviděl pelištejský tábor, strachy se celý roztřásl. I doptával se Saul Hospodina, ale Hospodin mu neodpovídal ani skrze sny ani skrze urím ani skrze proroky. Tu řekl Saul svým služebníkům: „Vyhledejte mi ženu, která vyvolává duchy zemřelých. Půjdu k ní a dotážu se jí.“ Jeho služebníci mu řekli: „Taková žena, která vyvolává duchy zemřelých, je v Én-dóru.“ Saul se přestrojil, vzal si jiné šaty a šel tam spolu se dvěma muži. Přišel k té ženě v noci a řekl jí: „Věšti mi prostřednictvím ducha zemřelého. Přivolej mi, koho ti řeknu.“ Žena mu odpověděla: „Však ty víš, co udělal Saul, že vyhladil ze země vyvolávače duchů zemřelých a jasnovidce. Proč mi strojíš léčku? Chceš mě vydat na smrt?“ Ale Saul se jí zapřisáhl při Hospodinu: „Jakože živ je Hospodin, žádný trest tě za to nestihne.“

Bůh se Saulem přestal úplně mluvit a bylo velmi pošetilé se ptát takové ženy, která komunikuje s padlými anděly… Tak toužil, aby Bůh mluvil, že Ho hodlal slyšet přes kohokoliv… A jak nakonec Saul skončil? 1. Samuel. 31;1-6 Pelištejci bojovali proti Izraeli. Izraelští muži před Pelištejci utíkali a padali pobiti v pohoří Gilbóa. Pelištejci se pustili za Saulem a jeho syny. I pobili Pelištejci Saulovy syny Jónatana, Abínádaba a Malkíšúu. Pak zesílil boj proti Saulovi. Objevili ho lukostřelci a těžce ho postřelili. Saul řekl svému zbrojnoši: „Vytas meč a probodni mě jím, než přijdou ti neobřezanci, aby mě neprobodli oni a nezneuctili.“ Zbrojnoš však nechtěl, velmi se bál. Saul tedy uchopil meč a nalehl na něj. Když zbrojnoš viděl, že Saul zemřel, také on nalehl na svůj meč a zemřel s ním. Toho dne spolu zemřeli Saul, jeho tři synové, jeho zbrojnoš i všichni jeho mužové.

Př. 16;25,27-29 Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti. Ničema vyhrabává zlo, na jeho rtech jako by byl spalující oheň. Proradný člověk vyvolává sváry a klevetník rozlučuje důvěrné přátele. Násilník svého bližního láká a svádí ho na nedobrou cestu. Př. 18;10,17,20-21 Pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu. Kdo při sporu mluví první, jeví se spravedlivý, pak přijde druhá strana a podrobí ho zkoušce. Nitro člověka se sytí ovocem úst, sytí je úroda rtů. V moci jazyka je život i smrt, kdo ho rád používá, nají se jeho plodů.

Př. 21;7,10 Svévolníky zachvátí zhouba, kterou rozpoutali, neboť odmítali zjednat právo. Svévolník je chtivý zlého, v jeho očích nenalezne slitování ani přítel.

Př. 21;29-30 Svévolník vystupuje s nestoudnou tváří, přímý jde však rovnou cestou. Žádná moudrost, žádná rozumnost, žádný úradek nic nesvedou proti Hospodinu.

A jak to pokračovalo? David zpíval žalostnou píseň nad Saulem a Jónatanem, ve které jim vyslovoval úctu a vyzdvihoval ty nejlepší vlastnosti! David se stal králem. Věřím, že pro Davida to bylo velmi těžké období. I když věděl, co Saul proti němu piklí, rozhodl se ho milovat bez ohledu na to, co mu on bude dělat. Bůh se Saula několikrát skrze Davida laskavě dotkl a měl možnost se znovu a znovu rozhodnout vrátit se.

 

Když přichází potupa pro Ježíšovo jméno, je to pocta a známka toho, že je člověk na správné cestě, Bohu stojí za to dát si s ním práci a člověku se věnovat. Boží nepřítel vzbudí v neodevzdaných lidech veškerou špatnost, aby toho člověka zastavil na té cestě, po které zrovna kráčí. Takže protivenství není důkaz, že Bůh toho člověka opustil, ale je to známka toho, že jde správně a povzbuzení k tomu, aby šel dál. Ti, přes které nepřítel šíří lži a pomluvy (koná své dílo), budou zajisté plakat. Buď při pokání až jim Bůh nastaví zrcadlo a nebudou moci uhnout pravdě o nich samotných, anebo až při závěrečném soudu, kdy budou muset dokázat, že to co šířili, se zakládalo na pravdě. Ani tam neuhnou pravdě a budou vyhnáni ven, kde bude pláč a skřípění zubů. Ti, kdo projdou hlubokým pokáním (navrátí se zpět celým srdcem k Bohu), už příště nebudou chtít se nechat pro nějakou špatnost použít, protože už ví, jak to pokání obrovsky bolí. A také jim už nebude jedno, co činí ostatním. Budou mít touhu pomoci nést břemena druhým a víc si vážit toho, že se můžou měnit k Božímu obrazu a už nerozdávat rány všem kolem sebe.