Marnotratný syn
L 15;11-32
Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“
Pro mě je tento příběh velmi silný a přitahoval mě už od útlého dětství.
Hned první věta z příběhu, kterou otec od syna slyšel, musela být pro něj velmi bolestivá a tvrdá. Kdy dostávají děti dědictví? Až jejich rodičové zemřou. Takže tento mladší syn dal otci najevo, že je už pro něho mrtvý. Víc touží po majetku, než po přítomnosti svého laskavého táty! A co otec na to? Ten mu podíl dává a nechává ho jít svou cestou. Tento syn majetek zpeněží, odejde daleko od domova, žije nevázaným způsobem života, až mu dojdou peníze. Tak za tohle vyměnil svého tátu? Po tomhle toužil? Kdyby měl peníze, určitě by tímto způsobem žil nerušeně dál. Když už mu nic nezbývá, jde pracovat. Jakožto žid jde pást vepře! Pro židy je vepř nečisté zvíře a nesmí se ho ani dotknout, jinak by byli nečistí. Protože byl hodně hladový, zatoužil dokonce jíst jejich jídlo, ale nemohl, protože jeho krutý pán mu to nedovolil. Až už mu bylo nejhůře, šel do sebe a začal přemýšlet nad sebou i nad dobrotou svého otce. Možná poprvé v životě se viděl v pravém světle. Cítil se nehoden nazývat se znovu jeho synem. Zatoužil se mu omluvit a vrátit se do jeho domu aspoň jako jeho nádeník. Okamžitě se vydává na cestu.
Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a běžel k němu… to znamená, že ho otec pravidelně vyhlížel. Každý den doufal a díval se, jestli se už vrací. A jednoho dne tento okamžik nastal… otec ani nečeká, až zjistí, v jakém rozpoložení se jeho syn nachází, z té velké radosti mu běží vstříc s otevřenou náručí a políbením ho vítá jako svého syna. Jeho vzhled i pach odhaloval události posledních dnů. Všem muselo být jasné, že žil s prasaty. Otec ho přijímá takového, jaký je - špinavého, od prasat smradlavého a nečistého. Pro mě je tento okamžik velmi silný. Už vás někdo objal, i když jste byli od mokrého bláta? Já jsem jednou na výletě uklouzla na bahnivé cestě a sjela kousek po zadku. Měla jsem celá záda, ruce i pozadí tmavě hnědé a mokré. Tehdy jsem se tolik potřebného objetí nedočkala a velmi mě to ranilo. Před nějakou dobou jsem si na tuto epizodu vzpomněla a zeptala se svého manžela, jestli by mě obejmul, i kdybych byla celá od bláta a on by si o mě umazal svoji bílou košili. Byl velmi zaražený a nevěděl, jestli si dělám legraci. Řekl mi, co je to za otázku, že to je přece samozřejmé! A pevně mě objal. Ani netušil, jak moc v mých očích od té chvíle stoupl
Toto podobenství nám má přiblížit Boží otcovskou lásku k nám. Takže ať kdokoliv z nás v blátě tohoto světa půjde do sebe a vrátí se k Bohu, On nás čeká s otevřenou náručí a běží nám naproti. Vůbec Mu nevadí, že jsme od špíny, neskutečně páchneme, přijímá nás takové, jací právě teď jsme. Pro Něj je nejdůležitější naše srdce, které znovu bije pro Něj a touží po Jeho lásce, přízni a péči. O ostatní se postará On sám.
I v tomto příběhu je přikázáno těm, kteří postávají okolo, aby navrátivšímu synovi přinesli čistý šat a oblékli ho. Měli se teď na něj znovu dívat, jako na syna jejich pána. Na někoho, komu je minulost smazána a začíná znovu s čistým štítem. Otec udělal vše, aby naplnil potřeby tohoto syna – s láskou ho přijal, nechal ho obléci od hlavy až k patě, připravil mu hostinu a příjemné, veselé prostředí – místo v jeho domě.
Mt 6;30-33 Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
Kde se nachází království? Tam, kde je Král. Máme hledat tedy Krále. Jde o naše osobní setkání s Ním. Dobrý král se o své království a o ty, kteří v něm žijí stará. Musíme vynaložit určitou aktivitu – máme hledat, a jakmile Krále najdeme, nemusíme se už ničeho bát a strachovat se o své potřeby, tuto starost přebírá náš Král.
Ráda bych se ještě chvilku věnovala tomu, že otec svého syna nechal jít. Každý z nás určitě musel nechat něco „plavat“ nebo „jít“. Pro mě je nejtěžší nechat naše blízké jít jejich cestou. Ale je to to nejlepší, co pro ně můžu udělat. Nemohu je neustále usměrňovat, zachraňovat, radit jim, mnohdy si toho ani neváží a neberou vážně moje slova. Když okusí naplno ovoce svojí cesty, mají větší šanci, že se nechají zachránit. Natlučou si, pochopí a srovnají svoji cestu tím správným směrem. Je těžké je nechat jít a ještě těžší čekat, jestli se vrátí a nic nedělat… Na druhé straně tam, kde je velké, pokorné a laskavé srdce na správném místě, je velmi těžké se nevrátit Je těžké svěřit svého blízkého do Božích rukou a říct, odevzdávám Ti ho/ji Bože do Tvých rukou a děj se vůle Tvá… Bůh toho človíčka miluje mnohem víc než já a na rozdíl ode mě opravdu sleduje jeho dobro. Takže bude v těch nejlepších rukou.
Ještě mně vrtalo hlavou, proč se nedokázal starší bráška radovat z návratu svého bratra? Vždyť právě teď může být doopravdy jeho bratrem a pro něj velkým požehnáním. Na co byla zaměřena jeho pozornost? Na majetek a ne na obrácené srdce svého bratra...
A všimli jste si, kdo pracoval na poli, na dědictví pána domu? Služebníci byli v domě a z pole se vrací… starší syn. Takže ne služebníci, ale syn, dědic. I na nás čeká práce na Božím poli, kterou nikdo za nás neudělá… Mt 9;37 „Žeň je velká, dělníků málo.“. Chopme se společně nástrojů a vyrazme na pole.