Jdi na obsah Jdi na menu
 


Potřebuje Bůh trestat? 1. část: Bohem daná pravidla

2. Tesal. 1;4-10

 

Proto jsme na vás hrdi v církvích Božích, neboť vaše víra je vytrvalá v každém pronásledování a útisku, které snášíte: to je předzvěst spravedlivého soudu Božího. Tak se stanete hodnými Božího království, pro něž trpíte. A je spravedlivé, že Bůh všem, kteří vás utiskují, odplatí útiskem, a vás utiskované spolu s námi vysvobodí, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána JežíšeJejich trestem bude věčná záhuba `daleko od Pána a slávy jeho moci´, až v onen den přijde, aby byl oslaven svým lidem a veleben těmi, kdo uvěřili; také vy jste uvěřili našemu svědectví.

 

Toto téma jsem pro lepší přehlednost rozdělila do třech částí. V 1. části se budu věnovat Bohem daným pravidlům – požadují smrt jako trest?

 

Hojně se setkávám s tvrzením různých lidí (věřících i nevěřících), že Bůh trestá, a to ve smyslu:

- cokoliv negativního se děje, je Boží trest, nebo

- za cokoliv zlého co jsme spáchali, byť i za každou zlou myšlenku, nás stihne trest a v konečném důsledku také smrt.

 

Častokrát také slýchám, že Ježíš Kristus vzal na sebe trest za naše hříchy. Jaký trest? A kdo je tím vykonavatelem trestu? A proč vyžaduje trest? Opravdu potřebuje, aby byla prolita krev a je jedno jestli viníka nebo nevinného (který dobrovolně položí život za druhé)?

Proč Bůh nemohl jednoduše všem odpustit? A k čemu je tedy pro nás Bohem nabízené odpuštění (jestliže upřímně litujeme všeho zlého, co jsme spáchali), když nakonec je přesto třeba, aby někdo zemřel? Proč nám Bůh řekl, že máme milovat své nepřátele, když by to sám nedokázal? Jakého Boha toto vše vlastně představuje? Jakou povahu vykresluje? Probouzí to v nás lásku nebo strach?

 

Mnohdy mi tvrzení lidí o Božím trestu nesedí s tím, jak Boha znám z Bible. Proto se pokusím toto klubko alespoň trochu rozmotat.

 

Co se dělo na začátku

 

Na začátku byla dána pravidla, která měla každá bytost zapsána ve svém srdci, a všichni měli také naprostou svobodu. Jedna nebeská bytost se postavila do otevřené vzpoury proti svému Stvořiteli a snažila se do stejné vzpoury dostat i ostatní nebešťany, a to včetně člověka. Důkazem zmiňované svobody je Boží reakce na tuto vzpouru.

 

Gn 2;15-17 Hospodin Bůh tedy vzal člověka a usadil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil. Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu v zahradě můžeš svobodně jíst, kromě stromu poznání dobra i zla. Z toho nejez, neboť v den, kdy bys z něj jedl, jistě zemřeš." Řím. 6;23 Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.

 

Země byla tvořena už v době, kdy v nebi byla vzpoura v plném proudu a Bůh byl veřejně obviněn padlým andělem Luciferem. Protože satan používá stále stejné metody, můžeme z dějin i Bible zjistit, z čeho Boha obvinil.

Já jsem zatím objevila toto:

- Nařkl Ho, že Jeho vláda není spravedlivá,

- že to doopravdy nemyslí s nebešťany tak dobře, jak tvrdí (má jiné pohnutky),

- že bytosti pod Jeho vládou nejsou ve skutečnosti svobodné,

- jde mu jen o vlastní prospěch a dělá si z nich otroky.

- Že si je Bůh uplácí požehnáním,

- že ve skutečnosti není možné dodržovat Boží zákon a Boha milovat (to později použil v případě Joba).

 

Důkazem těchto jeho tvrzení je vzniklé rozdělení mezi bytostmi v nebi – stejná obvinění byla a stále jsou vznášena i proti Božím služebníkům. Protože pouhé tvrzení pomluvami nabouranou důvěru nespraví, začal Bůh tvořit novou planetu a všichni Ho u toho mohli pozorovat. Stvoření člověka bylo praktickou Boží odpovědí na vznesená obvinění.

Člověk byl stvořen k Boží podobě, aby odrážel Jeho charakter (Gn 1;26-27  Tehdy Bůh řekl: "Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby! Ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem, nadevší zemí i nad veškerou havětí lezoucí po zemi." Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu stvořil jej: jako muže a ženu stvořil je.).

 

Člověk byl původně stvořen k Božímu obrazu, ale po pádu do hříchu, hned od prvního Adamova potomka se všichni rodíme do podoby padlého Adama (Gn 5;3 Když bylo Adamovi 130 let, zplodil syna podle své podoby, ke svému obrazu, a dal mu jméno Set.), tak to ale zůstat nemá. Ježíš Kristus nám nabízí svůj rod, který založil, my se máme nechat do něho přerodit a stát se podobni Kristu Ježíši (Fil. 3;20-21 my ale máme občanství v nebi, odkud očekáváme Spasitele - Pána Ježíše Krista. Ten promění naše ubohé tělo do podoby jeho slavného těla, a to mocí, kterou je schopen podmanit si vše.).

 

Proč je stvoření člověka tak jedinečné a odpovědí na vznesená obvinění? Kterému z andělů Bůh kdy řekl: milujte se a množte se, nebo vládni a panuj nad vším živým? Žádnému. Člověk je jediný, kterému Bůh dal tu možnost na vlastní kůži pochopit a poznat Boží vládu, péči i tíhu zodpovědnosti za stvoření. Uvědomujeme si, jaká je to pocta a zároveň odpovědnost?

 

Adam dostal úkol střežit prostředí, ve kterém žil, tudíž věděl, že o to může přijít. Měl také potřebné informace k tomu, aby se mohl rozhodnout (oba stromy představovaly jednotlivou stranu sporu – strom života zastupoval Boží vládu a strom poznání dobrého a zlého vládu satana). Bylo na něm, z jakého stromu bude jíst, a tudíž komu patřit. Zároveň věděl, že když pojí z toho zakázaného stromu, něco velmi zásadního se změní a jeho život skončí. Nebyl to důsledek toho, že by se Bůh vzdálil nebo sám odstřihl Adamův přístup k životu. To sám Adam se svým vlastním rozhodnutím, postojem a následně i činem oddělil od Boha. Bůh je ten, který znovu přichází, hledá, volá: „Adame, kde jsi?“ a nabízí řešení (Gn 3;15). Tím člověku ukazuje, že u Něj se nic nezměnilo, On svoji náruč nezavřel, zato člověk už není schopen s Bohem být. Důvěru vystřídal strach a přilnutí se změnilo v naprosté odcizení…

 

 Iz 59;1-2 Hle - ruka Hospodinova není krátká, aby zachraňovat nemohla, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel! Vaše viny jsou však překážka mezi vámi a vaším Bohem, vaše hříchy vám skryly jeho tvář, aby neslyšel. (B-21)

Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší. (ČEP)

Tady se píše, že problém není u Boha, ale na naší straně. Hřích je můj postoj vzpoury, tedy vnitřní stav oddělení se od zdroje života, což v konečném důsledku znamená definitivní smrt. Např. když vytáhneme lampu ze zásuvky, co se stane? Přestane svítit, protože není připojena ke zdroji. Je to trest?

 

Vyžaduje Zákon smrt?

 

Kdyby tomu tak bylo, to by pak znamenalo, že to chce Bůh - satanovo tvrzení by pak bylo pravdivé, a to by pro mě znamenalo: pryč od Boha.

 

Když někdo řekne, že Boží zákon vyžaduje smrt, ihned mi vyvstane otázka: Kdo dává Zákon? Zákonodárce. A kdo tedy tu smrt žádá? Bůh. Opravdu to tak je? Vždyť to je v rozporu s Ním samotným i s Desaterem, ve kterém je výslovně napsáno NEZABIJEŠ – ve smyslu úmyslně nezavraždíš (Ex 20;13).

Podle toho tvrzení by smrtí Ježíše Krista měl být zákon uspokojen, a my všichni bychom mohli být bez rozdílu (ať jsou naše skutky jakékoliv) už zachráněni, nebo ne? Když krev byla prolita, požadavek Zákona (Zákonodárce) je tudíž uspokojen. Jelikož jsem vírou přijala, že Ježíš Kristus zemřel i za mne, podmínka pro mé přijetí do Božího království je splněna a nic tomu nebrání…? Kdyby tomu tak bylo, tak už dávno jsme všichni v nebi a velký spor je ukončen. Zaručeně by to bylo nebezpečné, protože bychom nemuseli na sobě ani na svém životě nic měnit, a to by nás vedlo i nadále k libovolnému páchání zla. V nebi by vládl naprostý chaos a sobectví. Cesta ke spáse je úzká, vyžaduje pokoru, naši spolupráci a značné úsilí. A pak je tu ještě další věc - Jak by hříšník dokázal žít šťastně v bezhříšném prostředí?

 

Proč se naše záchrana musela uskutečnit jedině skrze smrt Pána Ježíše? Proč to nešlo udělat jinak?

Ježíš Kristus (náš Stvořitel) musel jít na sám konec naší cesty – do věčné smrti, aby nás odtamtud mohl vytáhnout. Jedině On to mohl přežít, otevřít a prošlapat nám tak cestu ze smrti do života. Do naší smrti se dostal skrze Golgotský kříž. A my, abychom se dostali do Jeho života, musíme jít také přes kříž. Pod ním musíme zemřít (sami sobě, svému hříšnému a sobeckému JÁ), napojit se na Krista a nechat se přerodit do Jeho rodokmene. To se děje skrze Ducha svatého. Neznamená to fyzickou smrt (nemáme se nechat fyzicky křižovat), je to ukřižování našeho sobeckého JÁ - odevzdání vlády nad svým životem zcela Bohu, a to během našeho pozemského života. Já si to představuji jako předání otěží zcela do Božích rukou, ať On rozhoduje, kam ten můj povoz dál pojede.

 

První smrt, jakou známe my z praxe, je v Bibli nazvána spánkem (Jan 11;11), ve kterém mrtví neví vůbec nic (Kazatel 9;5). Zato druhá smrt bude přirozeným DŮSLEDKEM odpojení se od zdroje života, důsledkem vědomého rozhodnutí každého z nás.  Každý bude moci žít to, co si vybral (společenství s Bohem = věčný život; život bez Boha = definitivní konec existence). Jestliže tato druhá smrt je důsledek, pak nemůže být trestem. Proto si myslím, že slovo trest v otázce spasení nemá co dělat.

 

Trest v našem slovníku znamená něco jiného, než je důsledek rozhodnutí. V jiných překladech Bible je místo nebo vedle slova trestat použito např. slovo kárat, usvědčovat (Zj 3;19), vychovávat (Žd 12;6-11), smysl řeckého slova ve Zj 3;19 je spíš káznit, usměrňovat, tedy rozhodně ne ve smyslu zabít. Bůh trestal v případě, když někdo zabraňoval nebo ubližoval jednomu z Jeho maličkých, nebo když někteří něco svojí neposlušností vyvolali z hlediska věčnosti (zaváděli věrné na scestí), anebo když někdo používal Hospodinovo jméno (propůjčoval si Jeho autoritu) pro své plány.

 

Žd 10;29 Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti.

Ex 20;7 Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. (3. přikázání z Desatera)