Naše útěcha
2. Kor. 1;3-7
Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my. Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy.
Také se vám stává, že jste nesmírně povzbuzeni ze sdílené zkušenosti druhého člověka, který prožíval velmi těžké chvíle v životě a Bůh se na něm oslavil (nenechal ho utopit, naopak povzbudil ho, povznesl, bolest mnohonásobně vynahradil)? A jste pak i posíleni v odhodlání jít po té své (Bohem dané) cestě věrně dál, ať už to přinese cokoliv?
K mému velkému překvapení čím dál častěji v Bibli narážím na místa, které hovoří o tom, že následovníci Krista budou mít bolest, pronásledování, nenávist lidí okolo, apod., a to pro Jeho jméno. Dříve jsem si myslela, že když se Bohu odevzdám a nastoupím na tu správnou (úzkou) cestu, Bůh mě bude vždy a všude chránit a nic zlého se mi nestane. Byla to představa zametené cesty s malými překážkami, které bude lehké překonat. Takto růžové to ale není. Bible mluví i o druhé straně mince. První strana je o tom, jaký je Bůh. Když Ho poznáváme, jsme nadšeni a nemůžeme se Ho nabažit, potřebujeme o tom všem okolo vyprávět a máme dojem, že se nám nemůže nic zlého stát. Druhá strana je o tom, kdo jsem já a v jakém stavu se nacházím. Je to pravda o mně a začátek postupného procesu proměny, záchrany z hříchu. Je to proces čištění našeho života, vztahů, pohnutek, měřítek, přehodnocování životních hodnot a proměna našeho JÁ. A tady člověk často pláče (sám nad sebou a nad tím, čeho byl v minulosti schopen). Je to zdlouhavá cesta – běh o vítězný věnec, který není nekonečný. Má svůj cíl a lze ho dosáhnout.
Bible mluví o tom, že Kristovi následovníci budou byť v menší míře procházet tím, čím procházel sám Ježíš. Jemu šlo o život už od narození. Mnohé pronásledování, osočování a útoky (i ze strany rodiny) střídalo požehnání. Nazvali Ho dokonce satanovým služebníkem a Ježíš na to říká, že tak budou nazývat i Jeho následovníky (Mt 10;24-26 Žák není nad učitele ani sluha nad svého pána. Stačí, aby žák byl jako jeho učitel a sluha jako jeho pán. Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď! Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno.). Ježíš nám zanechal nejen nádherné evangelium o Boží povaze a velkém sporu, který probíhá na pozadí, mnoho příkladů, jak jednat a chovat se, ale také své krvavé stopy! Když půjdeme v Jeho šlépějích, nemohou se nám vyhnout různá utrpení, které On snášel v mnohem větší míře. Nikdo nemůže být nad svého pána. Když Jeho svět nenáviděl, pak bude nenávidět i ty, kteří jdou v Jeho stopách, jsou Jeho učedníky.
Na plné odevzdání se Kristu reaguje většinou v první řadě rodina (Mt 10;34-36 Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘.).
Naše náhlá změna chování, postojů, stylu života, přemýšlení, má tendence je děsit. Narušili jsme jim jejich pravidelný řád a zvyk. Nesmíme se divit, že v zápalu boje o naši „záchranu“ (v jejich očích) používají různé zbraně bez ohledu na nás (řvaní, tělesné tresty, zákazy, vyhrožování, výčitky, vydírání, vyhazování z domu, apod.). Jejich představy a emoce bývají ze začátku silnější než klidné rozumové uvažování, porovnávání a zhodnocování celé té nové situace. Nesmíme zapomenout, že v pozadí probíhá velký spor. Tyto útoky si nesmíme brát osobně, není to totiž namířeno proti nám samotným, ale proti Bohu a oni to mnohdy vůbec nevědí (L 23;33-34 Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“, Sk 7;59-60 Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel.). Satan vyvolává děsivé emoce, hrůzné představy a nutí lidi, aby reagovali nepřiměřeně na naše odevzdání se do Božích rukou (někoho to stálo i život).
Bůh utrpením nikoho nevyučuje, nedopouští nemoci, aby někoho něčemu naučil, není to prostředek Jeho výchovy, On není tyran! Vyučuje tím, že nás nechá jít vlastní cestou, když na ní tak zarputile trváme a čeká, až nás důsledky naší volby doženou, zastaví a my se na základě toho poučíme. Pak když jsme ochotní se na Něj obrátit, přináší řešení a žádá naši důvěru v Jeho konání. Kdybychom si často dali říct dřív, nemuselo by to mnohdy dojít tak daleko. Každý člověk ví, že dělá něco vědomě špatně, Bůh ho na to skrze svědomí často upozorňuje a člověk dokonce ví, jaký cíl tato jeho cesta má. Proč musíme jít tak zarputile až na konec té cesty a nedáme si říct, i když víme, co nás tam na konci čeká (samota, zklamání, nedůvěra, ztráta vztahů, důsledky zapříčiněné našim chováním a postojem, ztráta zdraví, apod.)?
Tento padlý svět není náš domov, jsme tu jen hosté. Náš domov je v Božím království, proto se tu nemáme zabydlovat. Naše pozornost musí být upřena jinam, než na tento svět a běžné věci.
Přes veškerou bolest, v mnohých příbězích probleskává Boží laskavost a útěcha. Bůh vynahrazuje bolest, kterou pro Něj dobrovolně snášíme (ať už to trvá dlouho nebo jen krátce). Tím se zříkáme slávy tohoto světa, úspěchu, prospěchu, volby podle svého starého JÁ a volíme si pomocí Božího Ducha prostý život v Boží přítomnosti a v souladu s Jeho vůlí. On pak rozhoduje, co se s námi bude dít. On nad námi bdí a nedovolí nic, co by nás zničilo. Jakmile procházíme ohněm zkoušky, údolím šeré smrti, nemusíme se bát, protože víme, že Bůh jde s námi, má vše pevně v rukou, celou dobu nás nespustí z očí a až se naplní určený čas, přináší úlevu, odpočinek, pokoj, radost a požehnání.
Kaz 3;4 je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; Bolest je často nutná. Když Bůh v nás pálí hřích (opaluje nečistoty – jako stříbrotepec), tak to bolí. Božího Syna to stálo život, když se postavil na naše místo (na sám konec naší cesty – do věčné smrti), jak si tedy můžeme myslet, že to bude pohoda?
Ale stojí za to vytrvat. Postupně získáme Kristův charakter, který se nedá vydráždit ke zlému a přináší svobodu od otroctví hříchu.
2. Kor. 1;8-11 Chtěli bychom, bratří, abyste věděli o soužení, které nás potkalo v Asii. Dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme; už jsme se sami smířili s rozsudkem smrti – to proto, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé. On nás vysvobodil ze samého náručí smrti, a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že nás vždy znovu vysvobodí, když i vy nám budete nápomocni svými modlitbami. A tak, když nám mnozí vyprosili milost, budou za nás mnozí také děkovat.
Pavel píše Korinťanům dopis, ve kterém sděluje, že jim to soužení, které je potkalo, připadalo nepřekonatelné, že tu situaci nebyli schopni zvládnout, nebo dokonce přežít. K čemu je to vedlo? Kapitulovali a naprosto se svěřili do Božích rukou a spolehli se na Něj. Jak Bůh na to zareagoval? Vysvobodil je. Nenechal je v tom, neopustil a hned, jak měl možnost neomezeně jednat, obrátil situaci úplně na opačnou stranu. Tím, že na Něj upřeli veškerou svou naději, mohl bez jakýchkoliv překážek jednat a učinit svoji vůli, tak, jak možná už dávno chtěl. Dali Mu volný prostor pro Jeho plány a Bůh je uskutečnil.
2. Kor. 7;5-6 Když jsme totiž přišli do Makedonie, nenašli jsme ve svých těžkostech žádnou úlevu, všude jen tíseň: navenek boje, uvnitř úzkosti. Ale Bůh, který těší sklíčené, potěšil i nás příchodem Titovým.
Útěcha může přijít i skrze „čerstvý vánek“ v podobě zapáleného člověka, který zrovna poznává Krista a je toho plný. Potřebuje se sdílet, rozebírat to s dalšími, a tak se nabízí nová možnost si vzpomenout na naše začátky a obnovit svoje odhodlání jít dál i za těch podmínek, že se moje situace nezmění. Je nám Kristus tak drahý, abychom byli ochotni za Něj snášet příkoří, nepochopení lidí, posměšky, pomluvy, různé tlaky, ztrátu blízkých, přátel, společenského postavení, apod.?
Pavel píše, že měli všude tíseň – navenek boje, uvnitř úzkosti. Nebyl pro ně možný odpočinek. Dneska bychom to možná nazvali depresemi – tlaky, díky kterým se propadáme stále níž a níže, a které nás ženou, abychom hledali okamžitou úlevu. Takové tlaky není člověk schopen dlouhodobě zvládat, začne se to projevovat na jeho zdraví i psychice. Pavel píše, že když toto prožívali, poslal jim Bůh útěchu, která jim pomohla – tentokráte blízkého člověka. Takový člověk jim možná pomohl přesměrovat zrak od zrovna prožívaných těžkostí znovu na Pána.
2. Kor. 2;6-8 Stačí už to pokárání, kterého se mu dostalo od většiny z vás. Proto je nyní spíše třeba, abyste mu odpustili a potěšili ho, aby se takový člověk pod přívalem zármutku nezhroutil. Naléhavě vás prosím, abyste mu dokázali svou lásku.
V tomto verši se myslí i na ty, kteří udělali něco špatného a opravdově toho litují. Stačilo jim pokárání mnohých, aby se odvrátili od špatné cesty, a prožívají teď hluboký zármutek nad tím, co byli schopni dělat. Zatoužili po nápravě a opuštění zlé cesty (činí pokání). Pavel radí, abychom takovým lidem odpustili (už jim nepočítali křivdy z minulosti, nevyčítali, ale udělali za tím vším tlustou čáru), potěšili je a dali jim novou šanci, aby měli vhodné podmínky pro změnu a nápravu. Potřebují povzbudit a nasměrovat, aby šli tou správnou cestou. Možná bude třeba, abychom je podpírali a šli kus cesty s nimi, dokud se nenaučí chodit s Pánem sami.
Bůh své děti neopouští. To nám může být velkou útěchou. S mnohými byl, i když Ho vůbec nevnímali. Nebeský Otec byl s Ježíšem neustále. I v poslední chvíli, kdy umíral na kříži za naše hříchy a volal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“, stál vedle Něj, v žádné chvíli Ho neopustil.
Proč je nám vědomí Boží spoluúčasti v našem utrpení útěchou?
-
Protože víme, že to není trvalý stav. Každé utrpení trvá určitý čas, ale pak přichází úleva, období odpočinku a občerstvení, nabrání nových sil do dalších bojů.
-
Protože On je ten, kdo po té cestě šel před námi a ví, co prožíváme. Může nám být oporou (pokud si Ho pustíme k tělu), protože ví, s čím zápasíme, rozumí nám a je Mu dána veškerá moc na nebi i na zemi.
Ježíš Kristus je stále stejný, nemění se (Židům 13;8 Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.). Když viditelně podpíral Své děti a byl milosrdný v době, kdy chodil po této zemi, můžeme počítat i dnes s tím, že je takový a pomůže i nám, bude s námi, po našem boku, nikdy nás neopustí, pokud se Ho my sami nepustíme.
Ježíš přinášel útěchu i tam, kde naprosto skončily lidské možnosti a přišla beznaděj – když přišel k plačící matce, které právě umřela dcera, řekl: Mt 9;24 „Ta dívka neumřela, ale spí.“ a probudil ji znovu k životu. Další příběhy se týkají zemřelého dítěte a Lazara, které taky Ježíš probudil zpět k životu: Mr 5;39, 41-42 Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí.“ Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum,“ což znamená: ‚Děvče, pravím ti, vstaň!‘ Tu děvče hned vstalo a chodilo; bylo jí dvanáct let.,
J 11;40-44 Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“. Ježíš křísil, uzdravoval, osvobozoval, občerstvoval… hledal a hledá prospěch těch, které miluje.
Ať už se nám dostane jakékoliv útěchy od Boha, nemáme si to nechat jen pro sebe, má to být k užitku a potěše druhým, kteří procházejí tím stejným. Útěchu, kterou jsme přijali od Boha, máme předat dál. Potěší to a posílí nejen druhé, ale i nás samotné. Cokoliv Bůh dává, je k tomu, abychom se o to podělili. Slouží to k vzájemnému budování důvěry, víry, vděčnosti, úcty a lásky.
Mt 5;4 Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.