Uvěřil v Ježíše někdo z předních mužů či farizeů?
Jan 7;40-52
Když někteří ze zástupu slyšeli ta slova, říkali: „To je skutečně ten Prorok!“ Druzí prohlašovali: „Je to Mesiáš!“ Jiní namítali: „Což přijde Mesiáš z Galileje? Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z Betléma, odkud byl David?“ A tak došlo v zástupu kvůli němu k roztržce. Někteří z nich ho chtěli zadržet; ale nikdo na něj nevztáhl ruku. Chrámová stráž se vrátila k velekněžím a farizeům, a ti se jich ptali: „Proč jste ho nepřivedli?“ Oni odpověděli: „Nikdo nikdy takto nemluvil!“ Farizeové jim na to řekli: „I vy jste se dali svést? Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů? Jen tahle chátra, která nezná zákon – kletba na ně!“ Jeden z nich, Nikodém, který za Ježíšem již předtím přišel, jim řekl: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ Řekli mu: „Nejsi také ty z Galileje? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstane!“
V tomto příběhu je popsán jeden moment, na základě kterého si troufám říct, že Ježíš lidi nesjednocuje, nýbrž rozděluje (tříbí). Teď nemám na mysli lidi, kteří se ke Kristu nechají připoutat, naroubovat jako součást Jeho těla, jehož hlavou je Kristus. V tomto případě nemůže být o nejednotě řeč. Kristovo tělo funguje jako celek, v harmonii a jednotě.
Mám na mysli spíš toto: na Kristu se lidé dělí na dvě skupiny – na ty, kteří Ho přijmou za svého Pána a Krále a řídí se Jeho vůlí a na ty, kteří Ho za žádnou cenu nehodlají pustit do svého srdce, přijmout za svého Pána a raději se řídí vlastní vůlí.
Mt 10;32-42 Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“
Kvůli Ježíši došlo v zástupu k roztržce. Jedni Jeho slovo přijali a viděli v Něm Mesiáše, druzí Ho chtěli zadržet. Velekněží a farizeové stáli jasně na straně proti Ježíši Kristu. Jak argumentují svůj „správný“ postoj vůči Němu? Že v Něj neuvěřil nikdo z předních mužů či farizeů, kteří (jak je známo) měli dobře znát zákon a Boží nařízení. V Ježíše jako Mesiáše věří jen obyčejní nevzdělaní lidé.
Hlavou mi běžela otázka: jak je možné, že obyčejní lidé rozpoznali Krista a vzdělaní ne? Vždyť velekněží i farizeové byli přímo u zdroje, měli všechny potřebné informace, jak to, že to nerozpoznali? Anebo rozpoznali, ale měli pro svůj postoj jiný důvod?
Z toho, jak se vyjadřují o lidu (nazývají ho chátrou), usuzuji, že jim nešlo o blaho lidí ani o pravdu. Kdo miluje Boha, miluje i své bližní a záleží mu na tom, aby měli život věčný. Takže pokud by měli svůj vztah s Bohem v pořádku, milovali Ho, hledali by Boží vůli a chtěli ji naplnit, nikdy by druhé nenazvali chátrou a ani by si to o nich nemysleli.
Přemýšlela jsem, proč vzdělaní lidé mají problém přijít ke Kristu a přijmout Ho. Došla jsem k tomuto závěru: protože se nechtějí zabývat základy, spoléhají na svůj rozum, vzdělání, své schopnosti a nemají potřebu učit se od Boha (berou Ho jen jako zdroj pro vyvýšení sebe sama).
V jednoduchosti je Boží moc a síla. V poslední době mě nejvíce zasáhly právě ty základy (o tom, jaký Bůh je, jak se projevuje v životě člověka, jak jedná, co pro nás přichystal a co už udělal). Právě odpovědi na tyto základní otázky mě přitáhly blíž k Bohu, a to mílovými kroky. Jestliže si myslím, že už to znám a že mi to nemůže nic nového dát, tehdy začíná můj velký pád a ochabnutí… Boží Slovo je živé, a když znovu a znovu toužím po tom poznat, jaký Bůh je, pokaždé mě znovu osloví a já se dostávám ještě hlouběji.
Pokud se snažím najít stále něco nového, co ještě nikdo neobjevil, nebo v Bibli hledám části, které mi pomůžou podpořit moje záměry a omluvit hříchy, pak úplně míjím cíl. Ten, kdo odhaluje Boží tajemství je sám Bůh skrze Božího Ducha. Čím víc Boha poznávám, miluji, tím víc mi může o sobě odhalit. Jestliže mi jde jen o moje vášně, cíle a záměry, pak je můj pohled na Boha zakalený a nejsem schopna správně vidět nic. Když je mé oko zakalené, odrazí se to i na mém životě. Nejsem už schopna vidět cíl, který je Bohem daný.
Další překážkou jsou naše viny a omyly. Pokud se člověk brání nebo nechce uznat svoji vinu, je pak schopen udělat mnoho zlého, jen aby se nikdo nedozvěděl, že pochybil. Je schopen pomlouvat, svalovat vinu na druhého a usilovat o to, aby byl jiný (třeba i nevinný) člověk odsouzen. Přitom je jednodušší, čistší a čestnější cestou přiznat, že pochybil, poprosit o odpuštění, opustit starou cestu a vydat se správným směrem. A toto vyžaduje velkou pokoru.
V dnešní době je velmi jednoduché poničit druhému člověku pověst, protože lidé si málo ověřují informace, které dostávají a je pro ně pohodlnější uvěřit a šířit informace dál. Takto se nemusejí zabývat sami sebou a svým stavem.
Je potřeba vše zkoumat, dát si s tím práci, pak může člověk i před Bohem čestně říct komu a proč věří. Není dobré přijímat bezmyšlenkovitě vše, co mi kdo říká, i kdyby to měl být můj nejbližší kamarád nebo člověk, kterému bezmezně věřím a o jehož upřímnosti nepochybuji. Snadno bych se mohla touto cestou stát nástrojem nepřítele a přispět k velké škodě.
1. Kor. 1; 26-29 Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.
Z knihy Velká naděje od Ellen Gould White, str. 81:
Důvodem, proč Bůh málokdy vybírá učené a vysoce postavené muže za vůdce reformních hnutí, je to, že tito lidé věří svým vyznáním, teoriím a teologickým systémům, a necítí potřebu učit se od Boha. Bůh někdy povolává k hlásání pravdy muže bez titulů právě proto, že nejsou ješitní a domýšliví a dají se Bohem poučit. Svou pokorou a poslušností se stávají velkými. Stejně jako dříve, i nyní hlásání pravdy vyvolává odpor a nepřátelství. Terčem škodolibých útoků se pak stává povaha a pohnutky lidí, kteří obhajují nepopulární pravdy. O proroku Elijášovi lidé prohlásili, že Izrael „uvádí do zkázy“, Jeremjáše označili za zrádce, apoštola Pavla obvinili, že zneuctil chrám. Od té doby až dodnes jsou lidé věrní pravdě označováni za svůdce, kacíře nebo ty, kdo způsobují rozkol a svár.
Ty, které Bůh nyní povolává, aby o něm svědčili, posiluje život věrných křesťanů a mučedníků, kteří jim svým příkladem svatosti a vytrvalosti dodávají odvahu. Pro Boží služebníky v dnešní době platí příkaz: „Rozezvuč svůj hlas jako polnici! Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy“ (Iz 58,1). „Ustanovuji tě strážcem izraelského domu. Uslyšíš-li z mých úst slovo, vyřídíš jim mé varování“ (Ez 33,7).
Ještě jedna otázka mi vyvstala. Když by obyčejní lidé v úvodním textu jednali podle toho, jak to viděli velekněží a farizeové, tak by se minuli s Kristem a přišli by o spasení. Když si bude jakýkoliv člověk nárokovat moji poslušnost, i když to bude v rozporu s Biblí a Boží vůlí, mám ho poslechnout, nebo být věrná Bohu?
Jak mohu svěřit svoje spasení do rukou člověka? Jakou mám pak záruku, že budu spasena, když nechám člověka, aby to za mě „vyvěřil“? Vždyť člověk je omylný. Kristus nás vyzývá, abychom v otázce spasení stáli každý sám za sebe a zodpovědnost za své rozhodnutí nesli sami.
1. Kor. 2;2-5 Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.